Dneska to pojmeme trochu v humornějším duchu. Pravděpodobnost změny notné části populace v zombíky je mizerná, o to ale zajímavější. Povíme si jak k tomu dojde, co dělat a jaké jsou naše šance. Zjistíme že ta pomalá, mručící a páchnoucí stvoření jsou důstojnější protivník než by se na první pohled zdálo. A také se nasmějeme u veselých obrázků. To vše v dnešním dílu a ještě mnohem víc!
V roce 1968 natočil kultovní režisér George Romero snímek Noc živých mrtvých a tím položil základy zombie folklóru, který s lehkými obměnami přetrvává dodnes. Správná zombie má několik atributů a každý režisér, i když má volnou ruku, z nich alespoň tak dvě třetiny zachovává. Jde především o to že zombie je nemrtvý tvor, hnije, odpádávají z něj kousky, sem tam nějaká to zlomená končetina, ale to ji vůbec nezastaví na cestě za čerstvou sváčou. Jejich rychlost nebývá nijak závratná, zato ve vytrvalosti jsou šampioni. Ačkoliv má zombie moc ráda čerstvé maso, k existenci ho nijak nepotřebuje protože bez něj dokáže vydržet týdny a měsíce. Zároveň s tím, jak si ukousnou, vpraví do těla oběti děsivý virus který ji během pár hodin zabije a změní v další zombie. Chodící mrtví se dále vyznačují prudce sníženou inteligencí (ano, ještě nižší než posluchači Rapu a Funky), prezentovanou mručivými zvuky a tupým zíráním.
V minulém článku jsem poměrně jasně postuloval, že naše zkáza způsobená zmutovaným virem je takřka nevyhnutelná. Jediná možnost jak tomu uniknout je podlehnout ještě dříve nějaké jiné katastrofě, například atomové válce (o té si povíme příště). Takzvaný zombie virus, který se šíří tělesnými tekutinami, má fungovat tím stylem, že oběť po nakažení během několika hodin umírá. Blíže neurčitou dobu je skutečně mrtvá, načež mozek opět začne dosti mizerně fungovat. Nakažený vstává a lační po mase svých bližních. Humornou vložkou tak bývají blízká setkání rodinných příslušníků či milenců.
Tatínku, ty máš ale velké zuby!
Přibližme si klasickou situaci na začátku zombie apokalypsy. Máme tu hlavního hrdinu Jiřího. Jirka sedí v práci a datluje do excelu v počítači údaje. Dělá přesčas. Moc ho te nebaví ale hypošku je třeba splácet tak zatne zuby a maká. Nakonec se však rozhodne že je třeba udělat si pauzičku a pak, to třetí kafe chce taky ven. Uloží soubor, protře si oči a jde na záchod. S uspokojením zjistí že nikdo z vedení se na toaletách nevyskytuje, pečlivě otře prkýnko, posadí se a zapálí si Malborku. Přemýšlí o Kátě z účtárny, dneska měla novou minisukni a to ho fakt rajcuje. Představy se vinou jako cigaretový dým z okýnka jeho hajzlíku, když tu náhle ho z nich vyruší krátký výkřik.
„Žeby se ta tlustá bába, co vytírá chodbu natáhla přes ten svůj smeták?“ Zašklebí se a ta představa ho pobaví. Típne vajgl do mísy a vstává. Když tu náhle – PRÁSK! rozletí se dveře na toalety a dovnitř vklopýtají dvě zápasící těla. Je slyšet jen jakési chrčení a bublání. Jiří strne s rukou na zipu kalhot a srdce má až v krku. Přes papundeklové dveře oné místnůstky slyší zápasící potácet se sem a tam po místnosti, následuje rána a duté křupnutí porcelánu o podlahu. Patrně urvaný pisoár.
„Do toho se radši nebudu míchat!“ Má v tom jasno. Není na tyhle věci stavěný, už teď se mu klepe ruka tak že si skoro nedokáže zapnout kalhoty. Rámus přede dveřmi však utichá, je slyšet jen jakési klepání a chrčení. Jako od velkého psa ale zní tak nějak… divně mručivě. Dveře nemají klíčovou dírku, zamykají se páčkou, netuší tedy co se děje. Když se ozve zvuk trhání a funění, smíseného s mlaskáním, zvědavost mu nedá. Stoupá si na mísu a nakukuje přes okraj ytongové zídky. „Tu bábu musel zakousnout nějakej čokl nebo co!“ honí se mu hlavou zatímco balancuje na prkýnku a snaží se nahlédnout přes zídku. Je to však stále vysoko a on už není žádný atlet, vlastně nikdy nebyl.
Zde se na chvíli zastavíme. Také vás děsí představa že jednoho dne otevřete dveře a to co je za nimi vás zmasakruje? Kdyby dveře do oné místnůstky vypadaly jako na fotografii, náš příběh by se patrně odvíjel jinak. To je ale evidentní nesmysl protože dveře na záchody takhle nevypadají.
Jiří nemá žádnou zbraň. Ani kapesní kudličku, není přeci žádný psychouš aby chodil ozbrojený do práce kde zápasí tak maximálně s kopírkou, že. Proto se rozhodne pro chytrou taktiku mrtvého brouka a čeká až se predátor za dveřmi nasytí a odtáhne. Mobila má na stole u počítače, za což si teď v duchu nadává. Ošívá se. Mezi lopatkami ho studí čůrek studeného potu, který nemilosrdně pokračuje až dolů někam mezi půlky.
Už delší dobu je ticho. Jiří si je jistý že jsou s obětí na toaletách tak minimálně deset minut sami. Neslyšel nic odcházet, ale víte přeci jak se dokáží psi pohybovat potichu. Zpocenou rukou nahmatá páčku na dveřích a neslyšně otočí. Pomalu mačká kliku, připraven okamžitě zabouchnout dveře kdyby se mělo dít cokoliv nepředvídaného. Je připravený na nejhorší ale to co uvidí za dveřmi ho přiměje se otočit a pozvracet mísu i svoje boty. Je to jako v hororu, ale v televizi to na vás nikdy takhle nepůsobí. Zakrvácená střeva rozházená po zemi jsou na něj moc.
A tak, když mu, zvracejícímu, na rameno dopadne bledá silná ruka, lekne se jako snad nikdy v životě a narazí hlavou do rezervoáru vody. S jekotem se pokusí vmáčknout někam za mísu a zuřivě kope do postavy která se po něm s mručením sápe. Náš hlavní hrdina umírá nedůstojně a v bolestech, plný nepochopení z toho, proč se mu starý vrátný Vomáčka snaží prokousnout krk. Může však být rád že se nestane svědkem zániku všeho, co kdy znal a měl rád.
Tlupy nemyslících spoluobčanů se potácejí ulicemi, které ozařují odlesky požárů z autonehod a hořících domů. Ozývá se křik a sporadická střelba, poslední dozvuky civilizace. Příští ráno již zastihne tohle město tiché, plné číhající hladové zloby a opatrného našlapování přeživších. Těch, kteří měli štěstí a byli připraveni.
Co ještě dodat? Trénujte střelbu na hlavy, mějte vždy připravený únikový plán z místa kde se právě nacházíte, choďte ozbrojeni. Napakujte doma zásoby a buďte připraveni se zabarikádovat. A přirozeně sledujte naučné dokumentární snímky jako tento film (bohužel pouze pro anglicky mluvící) protože nikdy nevíte, kdy se za dveřmi ozve hladové mručení!
Autorova poznámka: zombie apokalypsa je moje nejoblíbenější, protože si při ní bez výčitek můžete zastřílet na sousedy a ještě rabovat co hrdlo ráčí. Paráda!
Napsat komentář