Z chodby natřené hráškovou zelení je slyšet klapání podpatků sester a hýkání Veselého Jindry, místního štamgasta. Pacient sedí v polstrovaném křesle před stolem Jeho Výsosti, primáře místního specializovaného oddělení a čeká na své první interview. Upřímně doufá že ten čůrek, co slyší za dveřmi, není děděk v pruhovaném pyžamu močící do konvice s čajem. Přemýšlí, jak se ocitl v tomhle pekle.
Dr. Chocholatý: Tak mi povězte co Vás trápí.
Pacient: Víte, pane doktore, jsou muži, co bijou svojí ženu. Ačkoliv jsem na tu svojí nikdy nevztáhl ruku, tak trochu je dokážu pochopit, že si nemůžou pomoct. Já totiž biju svojí klávesnici. A taky si nemůžu pomoct. Kupuju si docela drahé klávesnice a vždycky si slibuju že si radši hnátu urazím než abych to znovu udělal. Ale pak to přijde a lítají tlačítka a… a víte co? Nechápu proč jsou ty packy vzadu tak křehký. Odnesou to vždycky po první ráně.
Dr. Chocholatý: Proč to děláte?
Pacient: Proč to dělám? Víte, mě to tak rozčílí až si nemůžu pomoct. Oni… oni mě třeba zabijou. Já vím, ve hře umíráte každou chvilku, ale jde o to JAK mě zabijou. Totiž – totiž oni se vždycky tak jako spiknou, víte? Tak třeba dobíhám k robotu že si do něj sednu, protože za mnou je šmejd co mě předtím zabil a já se mu moc moc chci pomstít a v tu chvíli mi do toho robota někdo sedne a zastřelí mě a připraví mě o pomstu a a a… to ti vás tak…
Dr. Chocholatý: Jen klid, vydechněte, si. Dejte si čaj a povězte mi o tom spiknutí. Oni se tedy spikli?
Pacient: Co, čaj? N-ne, děkuji. Totiž, já vím jak to vypadá, ale pane doktore, já nejsem blázen. To co se děje prostě nemůže být náhoda! Oni jsou tak.. vychytralí! Jak se jim to vždycky na poslední vteřinu podaří zvrátit. A nejhorší je když vás připraví o pomstu, pane doktore. Kde je potom spravedlnost? Poslyšte, já nejsem blázen.
Dr. Chocholatý: To já přeci netvrdím. Jste tu jen aby jste si odpočinul, víte? Žádný blázen, jen klid. Tak a teď mi hezky povězte jak to vlastně začalo, kdy jste začal pozorovat první příznaky že něco není v pořádku. Vraťme se do Vašeho dětství.
Pacient: No dobře. Tak když mi bylo asi dvanáct, četli jsme všehny ty sci-fi povídky v Ikarii, hráli na Didaktiku a Sincliaru, a snili o vlastnictví PC 286, začala se mi v hlavě rodit taková vize. Jaké by to asi bylo, kdyby jste mohl hrát tu samou hru s dalšíma lidma. Ne jenom dvouma kamarádama, ale s celým světem, víte? Co by se asi tak všechno dělo, k jakým situacím by docházelo. Jak bysme se tam vlastně mohli tak jako přestěhovat. Jak by třeba mohli lidi chodit jako ve skupinách, kde by měl každý svojí roli. Tak jako společenstvo prstenů v Tolkienovi. Jeden by střílel z luku, další sekal mečem. Vtehdy byla virtuální realita pojem který znala jen určitá skupina nadšenců, ne jako dneska.
Dr. Chocholatý: A ono k tomu doopravdy došlo že?
Pacient: No ano i ne. Totiž, určitá část se naplnila naprosto dokonale. Máte svého avatara který..
Dr. Chocholatý: Počkat, co je to ten avatar?
Pacient: Vaše personifikace ve virtuální realitě, velký svalnatý bijec, pokud jste v reálu ušlápnutý outsider, nebo sexy amazonka když je to s Váma ještě horší. Případně malý zarostlý gnom ale to jen pro skutečný fajnšmekry, jestli víte co tím myslím.
Dr. Chocholatý: Aha, dobře, pokračujte.
Pacient: Kde jsem to? Jo, no každý má svého avatara a ten má určitou specializaci. Takže někdo je healer, jiný tank, další prostě dps, k tomu má každý svojí rasu a vzhled a schopnosti. Každý vypadá skvěle, případně pokud si nasbírá lepší vybavení tak vypadá naprosto úúžasně. Ehmm, ten čaj je od Vás nebo z chodby?
Dr. Chocholatý: Čaj je samozřejmě vařený sestrou pro mě, ten z chodby nepiju – močí do něj pacienti. Klidně si nalijte. Trochu se v těch pojmech ztrácím ale myslím že chápu, kam tím míříte. Povězte mi o sociálních vztazích, jak to tam chodí mezi hráči a mezi jejich avatary.
Pacient: Ono je to vlastně celé o sociálních vztazích, ta hra je ve skutečnosti jen takový hezký interface, důležitý je chat. Lidi se tam sdružují do skupin, většinou se to jmenuje gilda. Tyhle gildy mají svoje vedení, svoje pravidelná setkání, kalendář akcí, vedou spolu války. Existuje tam bílá, šedá i černá ekonomika – lidi si kupují herní měnu a předměty za reálné peníze od pirátů co vytvářejí takové prográmky co samočinně generují zisk a jsou za to postihováni. Úplně to začíná odrážet v takovém pokrouceném zrcadle realitu. A čím jsou hry dokonalejší, tím je to zrcadlo rovnější a přesnější odraz ukazuje. Je to naprosto fascinující.
Dr. Chocholatý: Co Vám tedy přijde špatně?
Pacient: Tohle bude asi trochu těžké vysvětlit. Víte, čím víc jsou hry dokonalejší, tím víc se podobají realitě. A v tom je problém. Tak jako Vás nebaví vstávat do práce, zevšední Vám koníčky, manželka i děti Vás serou… stejně tak zevšední i hra. Je to prostě nuda. Připadáte si jako v kolbence. Děláte ty samé hovadiny do zblbnutí pořád dokola abyste měl trochu jinou texturu na meči nebo na kalhotách a o pár procent se změnila dvě čísla. Šílenost.
Dr. Chocholatý: Tak proč ji hrajete?
Pacient: Vidíte a dostáváme se k jádru pudla. Mimochodem, jste si jistý že to není ten čaj z chodby? Ne? Nějak divně.. ale co. To je jako když se zeptáte kuřáka proč kouří. Někdy mě to fakt moc baví a mám na to chuť. Když mě to fakt naštve a přestanu, tak ta chuť roste až se k tomu zase musím vrátit. Navíc je tam ten vychytanej mechanismus že platíte měsíční poplatky a když to nehrajete tak máte pocit viny že utrácíte zbytečně peníze. A pak je tam ještě něco, ale zaboha nemůžu přijít na to co. To něco vás prostě nutí hrát a když seknete s jednou hrou musíte si hned nainstalovat nějakou jinou a jde to pořád dokola a dokola a….
Dr. Chocholatý: Hmm a jak tedy vysvětlíte že Vás chytili jak se pokoušíte pronést pět kilo semtexu do budovy firmy EA Games? Jakou to má souvislost?
Pacient: Já o tom asi zatím nejsem připraven mluvit, pane doktore.
Dr. Chocholatý: To nevadí, zatím Vás tu ubytujeme a časem si lépe porozumíme a Vy mi o tom povíte. Sestra Vás teď odvede na pokoj. Vybral jsem Vám spolubydlícího s podobnými obtížemi. Zatím se mějte hezky a berte předepsané léky. Přeji pěkný den!
Když za pacientem zaklaply dveře, doktor si v klidu protáhl záda, vylil čaj s močí do umyvadla a na ploše počítače rozklikl ikonku dokumenty – zvláštní programy – ozdravení společnosti. Otevřel se excelovský soubor, zadal heslo a klepl na záložku: Odstranění looseři. S uspokojením vyplnil další kolonku s pacientovým jménem a příznaky. Podrbal se v rozkroku a zadumal zda nejprve obtáhne sestru vzadu v kanclu nebo si zajde do posilovny. V tom zazvonil telefon.
„Ano?“
„Tak jak, doktore?“ Ozval se známý samolibý hlas ze sluchátka.
„Ále jde to dobře, zašili jsme dalšího. Už mě to zmáhá, kdo má ty jejich kydy pořád poslouchat.“ Posteskl si.
„Hoho jen vydržte, je to pro dobrou věc! Mimochodem budete jich tam mít asi brzo víc, přišli jsme na novej vylepšovák v nasíracích algoritmech. Máme otestovanou dobu nástupu frustrace – je sotva poloviční. Budete si muset přibrat pomocný síly!“ Hlas překypoval nadšením.
„No tak doufám že dostanu nějaký prémie. Stará začíná tušit že mám víc kobyl ve stáji. Musim ji nějak uchlácholit.“
„Uvidíme, doktůrku, uvidíme. Zase se ozvu.“ Klapnutí sluchátka oznámilo konec hovoru se skutečným šéfem a chlebodárcem.
Doktor zavřel soubor se statistikami a vstal ze židle. Čeká ho další skvělý den v Ozdravené Společnosti.
Veškeré postavy zde uvedené jsou čistě fiktivní. Doktoři Chocholouš.. Chocholatí, pacienti, sestry, ani konspirační hlasy z telefonu ve skutečnosti neexistují. V léčebnách se nemočí do čaje. Pacient je možná avatarem autora, ale kdo ví?
Napsat komentář