Kostižer

Zhluboka dýchám a zvedám sekeru se kterou jsem ještě před chvílí štípal dřevo. Potichu našlapuji a blížím se k rohu rozpadlé budovy, v níž jsem na dnešek nocoval. Srdce začíná mocně bušit a pumpuje adrenalin do žil. Nad hlavou sviští žlutá oblaka a dodávají celé situaci surrealistický nádech. Ve větru kvílí tisíc duší a mě běhá mráz po zádech. Chlupy na pažích se mi ježí jako bodliny.

To co tam je, co si myslím že tam je, byste rozhodně potkat nechtěli. Ani po pěti pivech a s brokovnicí v ruce ne. Ta věc co funí a chrochtá jako divočák který utekl matce přírodě z šílené noční můry, tam čenichá po kořisti. Po křičícím kusu masa co sevře v mordě za praskotu kostí.  Po mě.

Do dalšího kroku se musím nutit, je mi mdlo. Praskot větví. Přibližuje se. Tahle radiací nasáklá země plodí jen šílenství a zmar a mě čeká setkání s nekorunovaným králem nových pořádků. Ještě před válkou, jak se povídá, nutili někteří vědci chodit to, co by se mělo navěky jen plazit, milosrdně skryto před našimi pohledy v hlubinách. A jiní zase praví že je to odpověď týrané planety na chorobu zvanou člověk. Nebo že je to celé jen výmysl. A pak jsou tu ti co zbytečně nerozumují, jen štípou dřevo a chtějí se dožít zítřka.

Ticho. Přestalo se to hýbat. Asi větří. I já se raději zastavil a zadržuji dech. Ticho tvá tak dlouho až se mi zdá že jsem se zbláznil a celé si to vymyslel. Už už se ve mě probouzí šíléné uchechtnutí, když v tom věci dostávají rychlý spád. Odraz mohutných nohou a mě se konečně zjevuje smrt. Má podobu hmyzu, či snad ryby, nikdo kdo ho viděl ho nedokázal dobře popsat. Velká, široká tlama, zápach a rychlost. Ta rychlost je omračující. Zachraňuje mě jen náhoda – ukročím a  s výkřikem padám dozadu do díry které jsem si včas nevšiml – asi sklep. Vrhá se za mnou ale nedokáže svoje objemné tělo protlačit dovnitř, tak jen švihá chapadlem kus od mého obličeje a zvláštně kvílí. Nemůžu se ani hnout, zápach nutí na zvracení. Sekyru jsem někam upustil, stejně by mi k ničemu nebyla. Kvílení tak nějak ukolébává a uspává. Asi mi povolil svěrač a je mi to jedno. Konec je blízko. Kostižer dorazil na hostinu.

A pak to přišlo. Můj anděl strážný se ohlásil obrovskou ranou, detonací a kouřem. Ohlušený a oslepený, ale štastný že slyším ránu ze stodvacetipěti milimetrového kanónu stařičké T90, se drápu ven. Kavalerie dorazila.

Ale spát už budu dneska raději jinde.