Kostižer

Zhluboka dýchám a zvedám sekeru se kterou jsem ještě před chvílí štípal dřevo. Potichu našlapuji a blížím se k rohu rozpadlé budovy, v níž jsem na dnešek nocoval. Srdce začíná mocně bušit a pumpuje adrenalin do žil. Nad hlavou sviští žlutá oblaka a dodávají celé situaci surrealistický nádech. Ve větru kvílí tisíc duší a mě běhá mráz po zádech. Chlupy na pažích se mi ježí jako bodliny.

To co tam je, co si myslím že tam je, byste rozhodně potkat nechtěli. Ani po pěti pivech a s brokovnicí v ruce ne. Ta věc co funí a chrochtá jako divočák který utekl matce přírodě z šílené noční můry, tam čenichá po kořisti. Po křičícím kusu masa co sevře v mordě za praskotu kostí.  Po mě.

Do dalšího kroku se musím nutit, je mi mdlo. Praskot větví. Přibližuje se. Tahle radiací nasáklá země plodí jen šílenství a zmar a mě čeká setkání s nekorunovaným králem nových pořádků. Ještě před válkou, jak se povídá, nutili někteří vědci chodit to, co by se mělo navěky jen plazit, milosrdně skryto před našimi pohledy v hlubinách. A jiní zase praví že je to odpověď týrané planety na chorobu zvanou člověk. Nebo že je to celé jen výmysl. A pak jsou tu ti co zbytečně nerozumují, jen štípou dřevo a chtějí se dožít zítřka.

Ticho. Přestalo se to hýbat. Asi větří. I já se raději zastavil a zadržuji dech. Ticho tvá tak dlouho až se mi zdá že jsem se zbláznil a celé si to vymyslel. Už už se ve mě probouzí šíléné uchechtnutí, když v tom věci dostávají rychlý spád. Odraz mohutných nohou a mě se konečně zjevuje smrt. Má podobu hmyzu, či snad ryby, nikdo kdo ho viděl ho nedokázal dobře popsat. Velká, široká tlama, zápach a rychlost. Ta rychlost je omračující. Zachraňuje mě jen náhoda – ukročím a  s výkřikem padám dozadu do díry které jsem si včas nevšiml – asi sklep. Vrhá se za mnou ale nedokáže svoje objemné tělo protlačit dovnitř, tak jen švihá chapadlem kus od mého obličeje a zvláštně kvílí. Nemůžu se ani hnout, zápach nutí na zvracení. Sekyru jsem někam upustil, stejně by mi k ničemu nebyla. Kvílení tak nějak ukolébává a uspává. Asi mi povolil svěrač a je mi to jedno. Konec je blízko. Kostižer dorazil na hostinu.

A pak to přišlo. Můj anděl strážný se ohlásil obrovskou ranou, detonací a kouřem. Ohlušený a oslepený, ale štastný že slyším ránu ze stodvacetipěti milimetrového kanónu stařičké T90, se drápu ven. Kavalerie dorazila.

Ale spát už budu dneska raději jinde.


Posted

in

by

Tags:

Comments

5 komentářů: „Kostižer“

  1. Andrew avatar
    Andrew

    Velice pěkné a poutavé. Tohle si přečíst jako upoutávku na zadním přebalu knihy, tak neváhám a koupím si jí:)

  2. admin avatar

    Líbí se mi to, moc a chci zbytek. Tohle je mučení, jako pustit si výbornej trailer na film, který nikdy neuvidím 🙁

  3. Pan Plán avatar
    Pan Plán

    Nelze než souhlasit, moc pěkné, svižné, prostě bombónek. A kde je bomboniéra?!!

  4. Vita avatar
    Vita

    Ahoj, vím, že je to hnidopišství, ale přeci jenom mi to nedá. Spisovná čeština připouští v 1. a 2. osobě množného čísla podmiňovacího způsobu pouze tvary bychom a byste, viz. napřiklad http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=575.

    Naprosto tedy souhlasím, že ani my bychom a ani vy byste nechtěli Kostižera potkat :-).

  5. beldegrom avatar
    beldegrom

    Opraveno, na to bych sám asi nepřišel. Jsem si vědom že dělám často chyby v oddělování vět čárkami, ale tohle?! 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *